neděle 12. října 2014

Petr Stolín ARCHITEKT // 6.9. // To je den...

Jedu do práce. Pozdě. Stojím natlačená u dveří autobusu plného hlučných houbařů. Hlučných. Narazím si černé brýle víc na nos a tvářím se, že tam vůbec nejsem. Doufám, že už tam budem.

Vystoupím v Ruprechticích a ploužím se do kanceláře. Vejdu, ani si nesundávám brýle. Petr se mě pobaveně ptá: "Jdeš přímo z přehrady?" Něco ztrápeně zabručím. Dneska ráno se mě ani neptá, jestli chci kafe. Jen mi ho podá do ruky.

Dobře, předsevzetí o volném víkendu nám nevyšlo. Ale v neděli pracovat nebudem! Petr dělá model, já dodělávám nějaké výstupy, ale v podstatě jde hlavně o naskládání plachty, což dělá Ála. Když vidí, že zrovna nemám co dělat, řekne mi, že bych mohla v černém domečku oškrábat z oken barvu a omýt lepidlo od izolepy. Nejdřív se mi nechce moc zvedat hlavu ze stolu, ale pak usoudím, že není špatný nápad jít trochu něco dělat. Odploužím se do černého domečku.

Z "vůně" lihu a benzinu, dvou hlavních adeptů na umývání zbytků lepidla, se mi nedělá úplně nejlíp, ale snažím se to nedat najevo. Jak říkával Martin Pacek na Hronově: pijte si jak chcete, to mě nezajímá, ale v devět budete tady nastoupení.

Nejlepší část drhnutí je okno za lávkou. Není jiná možnost jak vyčistit, než vleže z lávky. Nesmírně mi to vyhovuje! Najdu černý polštář, kterým se podložím, ležím tam jak vyvržený vorvaň a jednou rukou snaživě ošmudlávám okno. Tahle část mi trvá nějak déle než zbytek...

Kdo si tipnul, že pojedu do Ruprechtic i zítra, vyhrává jackpot. Po cestě domů si ale umiňuji, že jim zítra vynahradím to, že jsem toho celý týden moc nenavařila... Zítra to bude jinak! Kvůli tomu si mě přece konec konců pozvali...

Petr Stolín ARCHITEKT // 5.9. // Na přehradě o den více

Makáme. Jsme odhodlaní, všechno ostatní stopneme a makáme na Galerii. Hynek nám k tomu konec konců přivezl víno. On ví, co nám pomáhá :)
Konečně jsem udělala nějaké fotky. Zpracováváme blumy (Ála crumblem, já jen tak syrové), upíjíme kafe a já vymýšlím fragmenty autorské zprávy a další popisky. Petr se chystá na model. Petr evidentně nemá rád počítače.

Dneska jsem se konečně rozhodla, že napravím nedostatek obrazového materiálu a pořídím nějaké to foto od Stolínů.

Tohle je On!



Bílý Zen House je nádherně vzdušnou kanceláří. Moje místo je dole vzadu. Jsem pro tento týden královnou rádia a cd přehrávače!


Nedostavěný černý Zen se stínící plachtou. Takhle vypadá průhledný dům, děti.


Ranní zátiší - abyste neřekli, že jsem tam vůbec nebyla.


Dneska jsem poprvé vyrazila na kole!!! Ne, že bych do Ruprechtic nevyfuněla jak lokomotiva, ale NESLEZLA JSEM.


Moje pracovní nasazení zdokumentováno.


Crumble a polívka.

Odpoledne přichází Darío. To je Stolínovic kamarád, původem z Ekvádoru. Je tu na návštěvě, a tak je potřeba vyvézt ho navečer do společnosti. Bukkake brothers na přehradě se přímo nabízejí!!! Breme kola, kterých máme dnes díky mému zázraku dostatek a vyrážíme. Po cestě zjišťuji, že moje brzdy nejsou žádný zázrak. Naštěstí dělají rámus, tak není šance, že bych někoho přejela...

Povídáme, popíjíme, tvrdě kritizujeme nový vstup do zoo. Popíjíme dál, vedeme řeči. Dlouze debatujeme s Daríem o všem možném. Tančíme s Álou makarenu. Stolíni odchází, Darío zůstává, kolo zamknuté mým zámkem. Odchází asi za hodinu, přísahá, že do Ruprechtic v pohodě trefí. Já vyrazím domů nedlouho po něm.
Zvoní mi telefon, "Ahoj Kláro! Jak jsi na tom, už jsi doma?" ptá se mě Darío. "Nene, jsem na cestě. Co ty? Už jsi dorazil? ptám se. "Vůbec ne, ztratil jsem se" zazní veselá odpověď ze sluchátka. Dojímá mě jeho bezstarostnost. Nakonec mě přesvědčí, že není potřeba ho jít někam hledat (kam taky?!), proto pokračuju dál domů. Spát.
Pár metrů před domem mi praskne brzdové lanko...