Mára // Raketoplán // Den 4

        Včera večer jsem hlídal Arrinku. Dopadlo to dobře. Přestože jsem chtěl ještě spát, vytáhla mě svým smutným pohledem z postele. Do práce jsem přišel obligátně pozdě. Se Štěpánem jsme dokončili model pergoly a vše tak připravili k prezentaci klientům. Moc jsem se na to těšil, protože s výsledkem jsme spokojení.
     Dopoledne nás v ateliéru navštívila hodně zajímavá osoba. Burák. Přišel hlavně za Petrem Stolínem. Jadrnej chlap, mastičkář, co rád bylinky a dobrý jídlo. Takovou energii v sobě nemá jen tak někde. Přišel, udělal vítr a odešel. 

Pavel s Burákem
  

      Štěpán s Pavlem volali a napsali do firmy, která vyrábí nerezový lanový systémy. To je systém, kterým řešíme tu pergolu. Příští týden daj vědět možnosti a cenu. Všichni jsme s řešením spokojeni. Má tu lehkost, kterou jsme chtěli. 

     V praxi architekta je navrhování tak 30% celý práce. Pavel s Kubou by možná řekli i míň. Spousta papírů, smluv a dalších byrovychytávek. Nechci tu na tomto veselém blogu bejt takovej skeptik, protože kluci nejsou žádní zapšklý dědci. 

     Po jedný Kubajzna zavelel k přesunu směr Rtyně v Podkrkonoší, jinak prej přijedeme za tmy a taky pozdě na schůzku s klienty. Měl naprosto přesnej odhad. Přijeli jsme na minutu přesně, ale tma už byla stejně, takže na výkopy se přijedou kluci podívat příští tejden. V autě jsme převážně poslouchali Arctic Monkeys, což je kapela, na který se shodneme téměř všichni. Kuba totiž na otázku, co poslouchá, odpověděl, že poslední dobou neposlouchá nic. 

     Po cestě jsme se stavili na benzince na bagetu. Dali jsme si nakonec teplý jídlo. Boršč, gulášovou, smažák, řízek, párek, to byly jídla, který jsem zahlédl na našem stole. 

   Když jsme došli k autu, tak Arrinka nebyla na místě v kufru, kam jsme ji posadili. Byla na zadní sedačce. Hned jsme odhadli, že model asi nebude v úplným pořádku. Že by byl na (tondu) maděru se říct nedá, ale v pohodě taky ne. Bylo urvaný koryto potoka. No nic, jelo se dál.

   Schůzka byla v domě sestry jednoho z klientů, pana Tlučhoře. Dostali jsme pití a spoustu jídla.¨

Jedlo se, pilo, zpívalo!

 Nejdříve proběhli debaty s možnými vedoucími stavby, myslím, že jsem rozuměl téměř všem problémům, o kterých se diskutovalo. Potom pánové odešli. Zůstali jen klienti.

Pavel s panem klarinetistou se pokoušejí navodit představu Kamenů v mlze. Kuba se Štěpánem přihlížejí.

     Jsou to dva muži. Znají se od dětství, jeden učí češtinu a výtvarku na pražském gymnáziu a druhý je chirurgem v trutnovské nemocnici. Moc zajímaví a příjemní lidé. Na první pohled jsou dosti rozdílní. Jeden extrovert a druhý introvert. Oba velmi intelektuálně založení. 

Obyvatelé domů v mlze.

     Na modelu jsme jim ukázali řešení pergoly, k původnímu řešení měli výhrady. Tentokrát byli nadšeni. Ani jsem nečekal tak pozitivní přijetí. Líbilo se jim to.

 Kdybych na schůzku s klukama nejel a pak by mi to vyprávěli zpětně, asi bych jim nevěřil, že byli pánové tak nadšeni. Nálada byla uvolněná. V 9 jsme spokojení odjeli zpět směr Liberec. Mou hlavní motivací, bylo vrátit se pro papír excelent na model a taky už nic ze Rtyně či okolí nejelo do Pardubic. Štěpán mě hodil do Prahy. Příští týden odlétá za Alicií do Valencie. Na půl roku minimálně, takže se s ním už nejspíš neuvidím. 

   Na Čerňáku jsem potřeboval rozměnit stovku, abych si mohl koupit jízdenku. Paní neměla za celou stovku, tak mi darovala 30 korun. Chtěl jsem odmítnout, ale paní byla neoblomná. Jak jsou lidi hodní.

       Mimochodem, tenhle týden měl pro mě obrovskej přínos. Měl jsem možnost vytvořit si názor na realitu života jedný architektonický kanceláře. Zjistil jsem, že není vůbec potřeba bejt pesimistou, jako architekt se dá pracovat, dá se žít. Rakeťáci jsou správní chlapi, co dělaj věci s nadšením, dělaj je správně. Je potřeba se neposrat, myslet pozitivně, ke všem se chovat slušně, ale nebejt měkkej. Ono se to pak vrátí.

   A taky, když nad tím tak přemejšlím, tenhle blog, co jsem psal, byl spíš o gastronomii než o architektuře. 

Buenas noches!