Neděle (22.6.)
Po třídenním pobakalářském spánku vstávám (15:00). Uklízím. Mnoho věcí chybí. Vyjíždím autem ze dvora (19:00). Přijíždím do počítačové učebny (22:00 - Liberec). Oslavit bakalářku, jo to by chtělo. Jdeme na panáka (23:30).Pondělí (23.6.)
Dobře se bavíme. Po třídenním spánku jsem trochu mimo, jsem velmi rozjařený. Platím a opouštíme Prasečinky (3:00). Jedu do Prahy. Hledám ateliér ROBUST (4:30). Nalezeno. Parkuji před ateliérem. Sklápím sedačku. Usínám. Zvoní budík (8:30). Snídaně, cigáro. Zvonek(9:00)."Ahoj Roberte." Podáváme si ruku. Telefonát kolegovi: "Ondro, co budou dělat...". Robert se otáčí ke mě a k Zuzce: "Budete dělat hrob pro rodinu Hořelicových do zlatých hor, stejně jako ti před vámi, tady jsou fotky." Studuji fenomenologii hrobů, procházím si prvácké návrhy, tvořím první pocitové skici a pracovní ztvárnění svých představ. Jinak se nic neděje. Ticho, pohoda. Jdeme s Robertem na oběd. Komunikace vázne. Jídlo mi nechutná. Vracíme se. Chce se mi spát. Kafe došlo. Cigáro to spasí. Brouzdání po náhrobcích. Ticho. Pohoda. Přemýšlení. Robert: "Zítra ráno se na to s Ondřejem podíváme." Odcházíme (18:00). Jedu k Jindrovi do Krče, kde se ubytovávám.
Úterý (24.6.)
Zvoní budík (8:00). Snídaně, auto, zvonek (9:30). Doplnění některých skic. Konzultace. "Ale ty jsi neměl skicovat, měl jsi dělat research." "Aha." Pocítil jsem takový slabý náznak opovržení, achjo... No nic. Trochu to ještě researchnu. Nic nového jsem nezjistil. Kluci jdou na oběd. Mi zůstáváme v kanclu. Hlavou se mi honí absurdita researche bez propojenosti s vizualitou a realitou místa. Snažím se to pochopit. Dívám se na jejich portfolio. Obdivuji jejích totalitu racionalismu a říkám si, že to bych to chtěl taky umět. Snažím se své skici racionalizovat a vše do puntíku popisovat a propojovat s filozofii, pocity a funkčností.Odcházím (18:00). Jedu k Jindrovi. Jíme. Hrajeme šachy, vyhrál jsem. Pijeme čaj, Jedeme do Prahy za kamarády na pivo (21:30). Příjemně si povídáme. Jedeme domů spát (24:00). Aha, tak nejedeme, odtáhli nám auto. Jdeme do Holešovic. Vyzvedáváme si káru a jedem přecejen domů o dvě hodiny později.
Středa (25.6.)
Zvoní budík (8:00). Spěchám, chci přijít včas na devátou. Zvoním (9:30). Sakra! Skicuji nápady co vznikli přes noc. Konzultace. Hlubokomyslná debata. Ondra mě z 90% nechápe a mluví o něčem jiném. Asi se špatně vyjadřuji. V etheru cítím Ondrovu teoretickou nejistotu. Došli mu argumenty a trochu naštvaně řekl, že se mu to prostě nelíbí. Konečně emoce! Nelíbilo se mu to a snažil se racionalizovat, čímž popíral racionalitu samu, neboť emoce předešle racionální soud. Racionální uvažování je tady zabarvenou touhou. Forma, předchází funkci.Dohodli jsme se na jedné variantě, té nejemotivnější, kterou jsem tvořil iracionálně, pouze jsem to neřekl. Rozpracovávám jí.
Jedeme na Vítkov, kluci tam navrhovali expozici hudby. Tramvaj, metro, déšť, stoupání na Vítkov, vítr! Jak z Řecké báje. Monumentální socha, ještě monumentálnější památník. Cítím pokoru a kulturní hrdost. Vstupujeme dovnitř. Ondřej nás provází. Má nesmírnou radost z jejich expozice, přenáší ji na mě a panuje radostná atmosféra. Expozice je založená na konceptu oscilační křivky hudebního záznamu, což mě nepřesvědčuje, ale zároveň mi je to i jedno. Fascinují mě různé nápady v podobě vitrín a průhledů, v tom se kluci vážně vyznamenali. Vizualita provedení mě však irituje a připadám si jak v prodejně oblečení značky Bushman. Dále si myslím, že předprostor Gotwaldovi hrobky, by si zasloužil jiné hmotové, funkční i emoční řešení a cítím také konflikt s pocity, jež panovali u příchodu na vrchol Vítkova. Dále mě zarazilo, jak Ondřej tvrdě a neskrývavě kritizuje suterénní expozici konkurenčního ateliéru. Totalita racionalismu. Jdeme na střechu, do hlavního sálu v 2.NP a zakončujeme výlet kavárnou, kde panuje ta nejpřátelštější atmosféra z celého týdne. Bylo nám všem fajn.
Vracíme se do kanclu (16:00). Cítím vnitřní neklid, chvění, obavu, trochu úskos. Snažím se ještě něco vymyslet, nejde to. Odcházím (18:00). Jedu k Jindrovi. Jíme, kouříme trávu a pijeme víno. Chvění zmizelo. Jdu spát (23:00).
Čtvrtek (26.6.)
Zvoní budík (7:00). Teď to stihnu! Pohoda, snídaně, cigáro. Úzkost je tu zas a mnohem intenzivněji. Zvoním na ROBUST (9:40). Doprdele! Čtyři roky jsem nemusel být nikde včas. Klukům to nevadí nebo alespoň mlčí. Dělám výkresy píšu esej. Konzultujeme. Nevěří mému návrhu. Ondřej vede dlouhosáhlý monolog o debilitě mého přístupu. Jsem rezervovaný. Ztrácím veškeré touhy, jež absurdní totalitou racionality stejně zhmotnit nejdou, jak ukázala návštěva Vítkova a moje zkušenost z předešlých dní. Věci, jež totalitní racionalismus produkuje jsou odosobněné. Je to muž s hlavou vzhůru. Nikdo k němu nic necítí, neboť on tu není s námi, je nad námi. Nechci dělat takovéto věci. Toužím po lásce a radosti a k tomu patří i nedokonalost a zpochybnitelnost. Dokonalost mého přístupu touženosti je ukryta v touze nezpochybňovat, nikoli v nezpochybnitelnosti. Analogii můžeme spatřovat na manželském páru. Mají se rádi a snaží se přehlížet své nedokonalosti právě pro svou lásku. Muže, jež je nad námi, nelze milovat, lze ho pouze tolerovat, neboť jej racionálně potřebujeme.Jsem v depresi z našich názorových neshod. Jdu se podívat na Diplomanty AVU 2014.
Pátek (27.6.)
Stále jsem na téže akci. Cítím se dobře. Hraje tu skvělá hudba. Poznávám fajn lidi. Rozhodl jsem se zcela rezignovat na přístup ROBUSTU. Bože! Taková úleva! Okamžitě se mi začínají v hlavě rodit další a další nápady a asociace, podobně jako první den. S křížkem po funuse, řekl bych. Zítra odevzdáváme. Jedu k Jindrovi spát (4:00).Zvoní budík (8:30). Seru na to. Stejně přijdu pozdě. Snídaně cestou. Cigáro před ateliérem. Zvoním na zvonek (9:30). Je jedno v kolik vstanu. Začínám skicovat, psát esej, renderovat a photoshopit. Nestihnu to. Klukům se to stejně nebude líbit. Dělám hrob tak, abych jej měl rád alespoň já. Daří se mi to. Robert musí odjet. Konzultujeme dřív (11:00). Samozřejmě se jim to nelíbí. Není to dokončené a cítím taky trochu ješitnost. Dělá mi to radost. Ti kluci nejsou zas až tak racionální, jenom se tak tváří. Měl jsem to vidět dřív. Navrhování mě teď skutečně baví. Zapracovávám připomínky kluků, jsou na mě nasraní a netaktně střílí své připomínky bez okolků. Konečně to začalo fungovat. Nyní rozumím každé jejich připomínce. Trochu pozdě. Měl jsem je naštvat dřív a taky ignorovat jejich pracovní postup.
Ondřej chce abychom odevzdali a odešli (16:00). Návrh jsem nestihl patřičně odprezentovat. Doma dodělám vizualizace a Esej. Taky musím napsat do týdnu v realitě.
Žádné komentáře:
Okomentovat