Začátek
týdne bývá často dosti krizový. Skončí Vám víkend, vše, co se nestihlo udělat
do neděle naskakuje na čistý list s nadpisem pondělí.
Eva začíná
být trochu nervózní, aby se všechno včas stihlo. Na pomoc nám přicházejí
Mertovi hoši, mladíci, jimž dvě holky říkají, co mají dělat. Paráda.
Pracovní
náčinní se v naší „hale“ střídají jako na běžícím pásu, tu je třeba
přikotvit paravan, tu zaříznout čouhající matku.
Detaily dělají celek, že...
Vzhledem
k nedostatku času začínáme improvizovat a ulevovat seznamu úkolů se slovy
„toho si nikdo nevšimne“.
Kde jsou ty zatracené plachty?
Už jede
Eliška. V autě má pár plachet. Respektive 4/20. Aspoň něco.
Vybalujeme
je s co největší opatrností, ač bílá bezvadná je, každé smítko vidět na ní
je.
 |
| víc hlav, víc ví |
A je tu
první milé překvapení! Jsou ořízlé zcela jinak, než se počítalo. Vlastně mě to
ani nepřekvapuje. Co by to bylo za
odevzdávky, kdyby se něco nepokazilo...
Dobrá tedy, nějak si s tím poradíme. Zbytek plachet bude zítra.
V úterý. Do tří hodin musíme mít hotovo, přijedou radní a novináři, už to
chtějí vidět. Trošku se mi rozbušilo srdce.
NNŽ opouštíme pozdě večer, utahaní jako koťata. Ještě ale musíme do švédského
paláce nábytku, za paravanem budou brožury a u nich – stolička.
Padám za vlast. Únavou.
Žádné komentáře:
Okomentovat