Otevíračka výstavy 18:00. Vpuštění veřejnosti 17:00.
Ranní zmatky.
Místo přímé trasy na nádraží, oklikou přes KVP – Eva mi předává vrtačku.
Musí ještě něco zařídít, já jedu napřed – smontovat stoličky.
Nenávidím MHD. O to to bylo zábavnější. S batohem, vrtačko-kufrem a
snídaní plápolající na zápěstí se prodírám těly, které ne a ne se hnout o dva
metry vedle, abychom se u těch dveří tramvaje třeba tolik netulili
s ostatními. Ne. Nevidím. Neslyším. Šílím.
Klasické odevzdávky.
Z tramvaje vyskakuji samou radostí, vrtání je moje nové hobby.
Raz
dva tři a osm, stoličky hotovo! už je tu Eva, kde máme rukavičky?
A můžeme věšet. Na pomoc nám přijíždí Katka a Martin z kanceláře,
jinak bychom to opravdu nestihli. Přikládáme plachtu k desce. Skvělé!
Nejsou ořezané! Ani trochu. Měříme, řežeme, sponkovačka plive náboje jeden za
druhým. Máme hlad.
Jsou dvě odpoledne a půlka ještě zdaleka nevisí.
Spěcháme, precizní oko se začíná dobrovolně přivírat, na hrdinství není
čas.
Máme strašlivý hlad.
Už tu chodí novináři. Rychle poklidit, zamést, z čeho jsem tak děsně
unavená?
Ale jak už to bývá – vždycky se to stihne. Mouchy přehlížíme, stačilo se
převléknout a opět z nás jsou lidi. Za chvíli se zahajuje celý festival,
máme radost z hotové práce. Líbí se nám to. Krásný to pocit!
U Číňanů naproti NNŽ lovíme něco k snědku,na perónu se s pivem
v ruce vrháme do lehátek. Byl letní
večer...
Landscape festival bude na Žižkově po tři měsíce. Běžte se tam podívat.
Je to skvělý. Posedět si na vagonu, užít si tu dlouhou linku a obdivovat se
nákladovým věžím, to chce každý architekt.
A vezměte s sebou třeba babičku, bude jí to taky bavit. KVP má
srozumitelné sdělení, po kterém se Vám možná přestane Praha líbit, stojí to
však zato.
Na závěr malá pozvánka – aneb nenechte si ujít, jsou hrozně fajn.
Díky, že jsem se zase mohla motat okolo víru dění. Užívám si to.
Žádné komentáře:
Okomentovat