PONDĚLÍ
Po Praze to nejede a tak plánovaných rezervních deset minut
určených k sehnání papírových kapesníků (alergie na pyl je fujtajbl)
strávím v buse a ke dveřím Robustů přicházím za tři minuty devět. Zvoním,
nikdo neotvírá, nic se neděje, tak se začnu rozhlížet, kde že by se daly ty
kapesníky pořídit, ale mám smůlu. Přichází Robert s kolem a pouští mě
dovnitř. Následuje obhlídka ateliéru, nakouknu i nahoru k Projektilu (těch
tam sedí děsně moc a stejně se pak ukáže, že tam byla jen půlka z nich).
Zvoní Vojta, ten má smůlu, protože přišel pozdě a já mu zasedla lepčí místo a
židli. Jde se něco dělat.
Dostáváme za úkol to samé, co parta týden před námi – hrob
Zlatokopa Henryho. Dělám si research a zjišťuju, že Henry byl docela týpek.
Nejradši pil červené se sodovkou, vyráběl zabijácké pití jménem jantarovice
(dle informací z neověřených zdrojů tento nápoj oplýval úžasnými 96 procenty) a
Václavu Klausovi ještě coby premiérovi při jeho návštěvě ve Zlatých Horách suše
sdělil:„Zlatá rybičko, ty mě sereš.“ Správnej chlap.
Dopoledne utíká rychle, zjišťujeme, že máme společné známé
architekty, do toho slyšíme seshora jásat Romana Brychtu z Projektilu,
který objevil funkci měkkého enteru a je tím naprosto fascinován. Po obědě si
chcem udělat kafe, ale máme smůlu, došlo.
Odpoledne se nějak vleče, jediné vyrušení přichází ve
chvíli, kdy klukům přišel dopis ohledně soutěže na lávku přes Labe
v Hradci Králové. Výherce měl kamaráda statika v porotě, první místo
mu bylo odebráno, on si stěžuje, stížnost byla zamítnuta, pravděpodobně si
půjde stěžovat znova. Zazní solidní množství sprostých slov a pokračujeme
v práci.
K večeru už nevím, co mám researchovat, ale zítra ráno
to prý proberem, tak to balíme a jdem dom.
 |
| Patton tě vidí! aneb při přemejšlení často koukám z okna |
ÚTERÝ
Přicházím s desetiminutovým předstihem (dneska to jelo),
Vojta nikde, místo něj ale doráží Ondřej, který včera odpočíval po návratu
z plachetního závodu. Kancl ožívá, už zvoní i telefony a píšou se maily
(včerejšek byl v tomhle ohledu velmi klidný). Před obědem konzultujem,
hrob i samotné zadání dostávají o něco konkrétnější podobu a já se místo na
Henryho začínám soustředit na Jeseníky. V rámci researche si znova čtu či
spíše procházím Aloise Nebela a nasávám atmosféru vlčích hor.
Zásadní zpráva – kafe už je! Dáváme espresso na dvorečku a
pak zpátky ke strojům. Od kluků dostáváme cenné rady typu „nikdy nedělejte
veřejné soutěže“, zvoní telefony, padne ještě více sprostých slov než včera.
Přece jen je nás tu víc. Sem tam se tu mihnou Projektiláci, venku svítí
sluníčko, pracovní tempo je takakorátní, je tu prostě příjemně. Takhle by ta
práce klidně mohla vypadat. Domů jdu pěšky a dávám si cvičný výšlap na Petřín.
V tu chvíli netuším, jak se mi trénink bude hodit..
STŘEDA
Je hnusně. Nám to ale nevadí a den začínáme další
konzultací. Hroby zas vypadjí jinak a pořád líp – teda aspoň v to doufám. Dostává
se k nám zpráva, že máme přispívat na blog a neflákat to, příspěvek si ale
schováváme na večer. Jde se totiž na Vítkov.
Cestou kluci vyzvídají, jak to teďka vypadá v Liberci. Při výstupu z metra
ale hovor umlká, protože a) na Florenci to hrozitánsky smrdí a bojíme se
dejchat, b) přichází bouřka, takže Vítkov spíš vybíháme než vycházíme - včerejší
trénink se zhodnocuje. Aspoň to má atmosféru. A taky jsme použili
nezkolaudované schodiště!
Nahoře v památníku si prohlídnem výstavu, kterou Robusti
navrhovali – nejvíc mě baví Zdeněk Nejedlý s traktoristickejma sluchátkama.
 |
| na co jako čumíš, vole? |
Robert
bere do ruky kytaru, ale nakonec se koncert nekoná, jdeme to tam koumat dále.
Prohlížíme si vykachlíkovanou místnost, kde mumifikovali Gottwalda, díru ve
stropě, kterou ho posílali nahoru k funkcionářům a pionýrům, pak taky sál
vysoký skoro až do nebe a nakonec koukáme ze střechy na celou Prahu. Déšť nám
nevadí, je totiž na co se dívat.
 |
| Žižkovi na zadek čumím přece! |
Na závěr dáváme kafe u terasy. Capuccino maj dobrý, řešíme
žižkovskej vysílač, čas příjemně ubíhá. Takhle by to kliďánko mohlo bejt každej
den. Bohužel, hrob volá, tak se stavujeme ještě načerpat další inspiraci u
hrobu neznámého vojína (Henryho náhrobek rozhodně musí disponovat obřím
pozlaceným věncem!) a jedeme zpátky na Smíchov. Tady ještě chvíli přemejšlíme
nad náhrobkem a pak jdu konečně teda něco napsat. Pokračování.. snad zítra.
