Dominika Taklová // Vltavská středa

Klik, klik, klik... čmár, čmár čmár... "méně klikej více čmárej" .... čmár, čmár, škrk, škrk...

Zuzka Brunnerová // ROBUST // 23.-25.6. (pondělí - středa)

PONDĚLÍ

Po Praze to nejede a tak plánovaných rezervních deset minut určených k sehnání papírových kapesníků (alergie na pyl je fujtajbl) strávím v buse a ke dveřím Robustů přicházím za tři minuty devět. Zvoním, nikdo neotvírá, nic se neděje, tak se začnu rozhlížet, kde že by se daly ty kapesníky pořídit, ale mám smůlu. Přichází Robert s kolem a pouští mě dovnitř. Následuje obhlídka ateliéru, nakouknu i nahoru k Projektilu (těch tam sedí děsně moc a stejně se pak ukáže, že tam byla jen půlka z nich). Zvoní Vojta, ten má smůlu, protože přišel pozdě a já mu zasedla lepčí místo a židli. Jde se něco dělat.

Dostáváme za úkol to samé, co parta týden před námi – hrob Zlatokopa Henryho. Dělám si research a zjišťuju, že Henry byl docela týpek. Nejradši pil červené se sodovkou, vyráběl zabijácké pití jménem jantarovice (dle informací z neověřených zdrojů tento nápoj oplýval úžasnými 96 procenty) a Václavu Klausovi ještě coby premiérovi při jeho návštěvě ve Zlatých Horách suše sdělil:„Zlatá rybičko, ty mě sereš.“ Správnej chlap.

Dopoledne utíká rychle, zjišťujeme, že máme společné známé architekty, do toho slyšíme seshora jásat Romana Brychtu z Projektilu, který objevil funkci měkkého enteru a je tím naprosto fascinován. Po obědě si chcem udělat kafe, ale máme smůlu, došlo.

Odpoledne se nějak vleče, jediné vyrušení přichází ve chvíli, kdy klukům přišel dopis ohledně soutěže na lávku přes Labe v Hradci Králové. Výherce měl kamaráda statika v porotě, první místo mu bylo odebráno, on si stěžuje, stížnost byla zamítnuta, pravděpodobně si půjde stěžovat znova. Zazní solidní množství sprostých slov a pokračujeme v práci.

K večeru už nevím, co mám researchovat, ale zítra ráno to prý proberem, tak to balíme a jdem dom. 

Patton tě vidí! aneb při přemejšlení často koukám z okna

ÚTERÝ

Přicházím s desetiminutovým předstihem (dneska to jelo), Vojta nikde, místo něj ale doráží Ondřej, který včera odpočíval po návratu z plachetního závodu. Kancl ožívá, už zvoní i telefony a píšou se maily (včerejšek byl v tomhle ohledu velmi klidný). Před obědem konzultujem, hrob i samotné zadání dostávají o něco konkrétnější podobu a já se místo na Henryho začínám soustředit na Jeseníky. V rámci researche si znova čtu či spíše procházím Aloise Nebela a nasávám atmosféru vlčích hor.

Zásadní zpráva – kafe už je! Dáváme espresso na dvorečku a pak zpátky ke strojům. Od kluků dostáváme cenné rady typu „nikdy nedělejte veřejné soutěže“, zvoní telefony, padne ještě více sprostých slov než včera. Přece jen je nás tu víc. Sem tam se tu mihnou Projektiláci, venku svítí sluníčko, pracovní tempo je takakorátní, je tu prostě příjemně. Takhle by ta práce klidně mohla vypadat. Domů jdu pěšky a dávám si cvičný výšlap na Petřín. V tu chvíli netuším, jak se mi trénink bude hodit..

STŘEDA 

Je hnusně. Nám to ale nevadí a den začínáme další konzultací. Hroby zas vypadjí jinak a pořád líp – teda aspoň v to doufám. Dostává se k nám zpráva, že máme přispívat na blog a neflákat to, příspěvek si ale schováváme na večer. Jde se totiž na Vítkov.

Cestou kluci vyzvídají, jak to teďka vypadá v Liberci. Při výstupu z metra ale hovor umlká, protože a) na Florenci to hrozitánsky smrdí a bojíme se dejchat, b) přichází bouřka, takže Vítkov spíš vybíháme než vycházíme - včerejší trénink se zhodnocuje. Aspoň to má atmosféru. A taky jsme použili nezkolaudované schodiště!

Nahoře v památníku si prohlídnem výstavu, kterou Robusti navrhovali – nejvíc mě baví Zdeněk Nejedlý s traktoristickejma sluchátkama. 

na co jako čumíš, vole?

Robert bere do ruky kytaru, ale nakonec se koncert nekoná, jdeme to tam koumat dále. Prohlížíme si vykachlíkovanou místnost, kde mumifikovali Gottwalda, díru ve stropě, kterou ho posílali nahoru k funkcionářům a pionýrům, pak taky sál vysoký skoro až do nebe a nakonec koukáme ze střechy na celou Prahu. Déšť nám nevadí, je totiž na co se dívat.

Žižkovi na zadek čumím přece!

Na závěr dáváme kafe u terasy. Capuccino maj dobrý, řešíme žižkovskej vysílač, čas příjemně ubíhá. Takhle by to kliďánko mohlo bejt každej den. Bohužel, hrob volá, tak se stavujeme ještě načerpat další inspiraci u hrobu neznámého vojína (Henryho náhrobek rozhodně musí disponovat obřím pozlaceným věncem!) a jedeme zpátky na Smíchov. Tady ještě chvíli přemejšlíme nad náhrobkem a pak jdu konečně teda něco napsat. Pokračování.. snad zítra. 

Dan Hakulín // HAMR // 23.-24.6. Pondělí-Úterý

Pondělí

Už když jsem se blížil k místu kde stál artefakt mi bylo jasné že jsem to našel, podél cesty lidi ve spacácích, kelímky od piva a opodál skupinka probuzených studentů co artefakt stavěla. Včerejší otvíračka artefaktu se na nich poměrně viditelně podepsala. Tak fajn, asi jsem tady brzo. Několik probuzených se jelo projet na plachetnici a na mně zůstalo postávání a vyčkávání objevení se Tomáše Kosnara se kterým jsem Týden v Realitě domlouval. Zvláštní pocit, jako přijít na festival jen proto abych ho uklidil...Ale další dny budem něco stavět v DOXu před HAMRovskou výstavou. Aspoň na to nebudu sám, některý studenti z workshopu tady zůstanou. Jinak bych pondělí asi shrnul jako den kdy se přesouvaly věci ze stavby jedné věci z klacků na druhý místo, nic extra zábavnýho nebo zajímavýho ale budiž aspoň jsem asi poznal lidi a tak.

Úterý

Na střeše DOXu stavíme něco o čem Martin Rajniš tvrdí že to není umění ale pokus. Rozhlednu do Prahy 14 chce stavět z podobných klacků a tohle je test toho, jestli když se to postaví na zemi jestli to bude držet když se to postaví na jednu stranu jako půlka nohy rozhledny viz náhled. No každopádně se to jmenuje sloní záda a je to v podstatě nakloňená dvojitě zakřivená plocha z klacků s kovovejma spojkama. Práce pomalu jde, v poledne nejsme v polovině ani určitě. Jsem zvědavej v kolik budem končit, snad ne úplně v noci. Současně podmínky kombinujou zimu ve stínu a hrozný vedro na slunci.
Kočíme v devět večer a v poslední půlhodině uděláme práce jako za předchozí 2 hodiny, nebo mi to tak aspoň připadá, vidina konce spojená s časovým limitem nikdy nezklame. No pro mě nejvýraznějším efektem je efektně spálený nos a taky krk a ruce. Krása. Jo a zítra pokračujem, nestihlo se to.
Chvíle zmatení přináší abnormální koncentrace martinů s terez. Ale když něco potřebujete tak jsou to v podstatě magický jména zaručující řešení či podání čehokoliv. Super poznatek, hodí se, škoda že je tak špatně aplikovatelnej jinde a jindy.

Ale ARCHWERK ve zbytku DOXu instaluje velký dřevěný modely HAMR staveb, to vypadá dost dobře, těším se na vernisáž ve čtvrtek.

Fotky jsou v mizerný kvalitě, za to se omlouvám a vymlouvám se na provizornost podmínek a tak. Chápete ne?

Dominika Taklová // úterý ve Vltavě

Nejtěžší rozhodnutí dne? Kam půjdeme na oběd :D Něco jsem se naučila - seznam hospod a restaurací na Letné, kam nechodit :D :D :D Ale aby se neřeklo, přecijen i pracujeme :)

Dominika Taklová // Ateliér Vltava

Procházím pod nápisem POPCORN a vcházím do vnitobloku. Po točitých schodech o patro výše ... všude samý papír. Jsem tu určitě dobře...

Na cestě z Auto*Matu a z návštěvy Žižkovského nádraží.

...

Barbora // MOBA // úterý 20.5.

Dnes začínáme nový projekt, soutěž pro Vodňany.
Po dopoledních zmatcích a seznámení s novými stážisty - skupinou Španělů a Francouzskou - pracujícími na jiném projektu se kolem poledne scházíme k debatě v přilehlé konferenčce.

Tým tvoří:
1.) Elena - italská zahradní architektka na Leonardu
2.) Marco - hotový architekt z Itálie, taky na Leonardu
3.) Petra - studentka magistra na ČVUTu
4.) Jakub - kolega z Liberce, v MOBĚ je dva dny v týdnu
5.) Katka - krajinná a zahradní architektka studující v Lednici přizvaná speciálně pro tuto příležitost
6.) Yvette - A.K.A. srdce projektu
7.) Igor - A.K.A. mozek projektu
8.) moje maličkost - nůzný student

Rozdávají se úkoly, Elena s Katkou už začaly s rešeršemi historie a backgroundu, našly reference. Jakub detailně prozkoumal soutěžní dokumentaci a podklady, Petra je ve škole a připojí se k nám později, Marco také. Rozebíráme první vize, vlastně spíš budoucí prezentaci, naše možnosti, časový plán... Budu dělat na grafice - gigantické ortofoto mapě přes požadované dvě A1 pro budoucí plachtu, kam budeme zakreslovat náš návrh.

To mám do večera o zábavu postaráno.

Odcházím okolo šesté, Elena s Marcem mi ještě ochotně pózují pro závěrečný snímek z dnešního dne.

Z ortofota mám tak třetinu a den v háji. Achjo.

Ještě že je tu pořád tak vlídno...

Michaela // Kancelář veřejného prostoru // 17.6. úterý

Otevíračka výstavy 18:00. Vpuštění veřejnosti 17:00.

Ranní zmatky.

Místo přímé trasy na nádraží, oklikou přes KVP – Eva mi předává vrtačku. Musí ještě něco zařídít, já jedu napřed – smontovat stoličky.

Nenávidím MHD. O to to bylo zábavnější. S batohem, vrtačko-kufrem a snídaní plápolající na zápěstí se prodírám těly, které ne a ne se hnout o dva metry vedle, abychom se u těch dveří tramvaje třeba tolik netulili s ostatními. Ne. Nevidím. Neslyším. Šílím.

Klasické odevzdávky.

Z tramvaje vyskakuji samou radostí, vrtání je moje nové hobby. 

Raz dva tři a osm, stoličky hotovo! už je tu Eva, kde máme rukavičky?

A můžeme věšet. Na pomoc nám přijíždí Katka a Martin z kanceláře, jinak bychom to opravdu nestihli. Přikládáme plachtu k desce. Skvělé! Nejsou ořezané! Ani trochu. Měříme, řežeme, sponkovačka plive náboje jeden za druhým. Máme hlad.

Jsou dvě odpoledne a půlka ještě zdaleka nevisí.

Spěcháme, precizní oko se začíná dobrovolně přivírat, na hrdinství není čas.

Máme strašlivý hlad.

Už tu chodí novináři. Rychle poklidit, zamést, z čeho jsem tak děsně unavená?

Ale jak už to bývá – vždycky se to stihne. Mouchy přehlížíme, stačilo se převléknout a opět z nás jsou lidi. Za chvíli se zahajuje celý festival, máme radost z hotové práce. Líbí se nám to. Krásný to pocit!

U Číňanů naproti NNŽ lovíme něco k snědku,na perónu se s pivem v ruce vrháme do lehátek. Byl letní večer...

Landscape festival bude na Žižkově po tři měsíce. Běžte se tam podívat. Je to skvělý. Posedět si na vagonu, užít si tu dlouhou linku a obdivovat se nákladovým věžím, to chce každý architekt.

A vezměte s sebou třeba babičku, bude jí to taky bavit. KVP má srozumitelné sdělení, po kterém se Vám možná přestane Praha líbit, stojí to však zato.

Na závěr malá pozvánka – aneb nenechte si ujít, jsou hrozně fajn.

Díky, že jsem se zase mohla motat okolo víru dění. Užívám si to.

Michaela // Kancelář veřejného prostoru // 16.6. pondělí

Začátek týdne bývá často dosti krizový. Skončí Vám víkend, vše, co se nestihlo udělat do neděle naskakuje na čistý list s nadpisem pondělí.

Eva začíná být trochu nervózní, aby se všechno včas stihlo. Na pomoc nám přicházejí Mertovi hoši, mladíci, jimž dvě holky říkají, co mají dělat. Paráda.

Pracovní náčinní se v naší „hale“ střídají jako na běžícím pásu, tu je třeba přikotvit paravan, tu zaříznout čouhající matku.

Detaily dělají celek, že...

Vzhledem k nedostatku času začínáme improvizovat a ulevovat seznamu úkolů se slovy „toho si nikdo nevšimne“.

Kde jsou ty zatracené plachty?

Už jede Eliška. V autě má pár plachet. Respektive 4/20. Aspoň něco.

Vybalujeme je s co největší opatrností, ač bílá bezvadná je, každé smítko vidět na ní je.

víc hlav, víc ví

A je tu první milé překvapení! Jsou ořízlé zcela jinak, než se počítalo. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Co by to bylo za odevzdávky, kdyby se něco nepokazilo...

Dobrá tedy, nějak si s tím poradíme. Zbytek plachet bude zítra. V úterý. Do tří hodin musíme mít hotovo, přijedou radní a novináři, už to chtějí vidět. Trošku se mi rozbušilo srdce.

NNŽ opouštíme pozdě večer, utahaní jako koťata. Ještě ale musíme do švédského paláce nábytku, za paravanem budou brožury a u nich – stolička.

Padám za vlast. Únavou.

Michaela // Kancelář veřejného prostoru // 14.6. sobota

Plán na sobotu byl jasný. Natírat, natírat, natírat. Celý svět - nabílo – to by nás vábilo, ale stačilo natřít dřevotřískové panely.

Rozbalujeme s Pavlem válečky a po desáté už vysoce automatizovaným pohybem roztíráme latex všude okolo. Občas to ukápne, ale což, bílá je krásná!

kafe-kafe-kafe

Divíme se, jak rychle prostor mění tvář.

Bílá je bezva.

Mimochodem, NNŽ je úžasné místo. Bavím se tvarovou analogií sloupů, hlavic a našich obřích panelů.

Na scénu nastupují štafle a jestli se bojíte výšek, rychle na to zapomeňte.

A hurá na DrinkArt. V neděli se nepracuje, uvidíme se v pondělí!

Doufám, že už budou vytištěné plachty...