To já tedy bohužel nebyla.
Zato jsem si hrála s plynovou troubou. Na pekařku.
Moc se jí to nelíbilo. Kvílela.
Viděla jsem tu hru dosti černě. A to doslova.
Moje nová kamarádka Mora z bytu na Míráku proměnila obsah formy v kámen, čedičové těžítko, ze kterého by vám bylo do pláče. S cílem udělat klukům radost perníkem jsem se nevzdala a o přátelství ji požádala ještě jednou. Potvrdila!
Pověst zachráněna.
Vydávám se směr Podolí, s plánem koupit karton na Karlově náměstí, z čehož byla nakonec úplná adventura, neboť můj orientační smysl je zkrátka totální katastrofa. Stal se však zázrak, stačilo potkat hodnou babičku, projít kouzelnou bránou a vklouznout do náruče Světa papíru.
Jenže mám zpoždění. Už zase.
Černý puntík.
V kávou provoněné kanceláři se od rána pracuje na plné obrátky, skicáky se plní nápady, skládáme hlavy dohromady, prohlížíme fotky a probíráme možnosti.
Honzínovi stačí otevřít brašnu...
...a už to sype jedno za druhým!
Pod Sokolovnou, pod kancelářemi, téměř pod zemí sedávají Tři Sestry.
Pan Vávra jim tu vyzdobil interiér. Skvěle tu vaří, samá klasika, sedíte na bednách, vzpomínáte na tělocvik, kotouly, elasťáky...
Až půjdete někdy Podolím, zastavte se, třeba tu zrovna potkáte hladové architekty.
Po pětici knedlíků se vracíme k pracovnímu stolu, startujeme utlumený mozek, probouzíme kreativitu, však víte...
...běda těm, jejichž blok dotek tužky nepozná...
A jedna malá rada na závěr...
Až si nebudete vědět rady, koukněte se na Japonce. Není lepší inspirace!
Žádné komentáře:
Okomentovat