Přijíždím do atelieru pozdě, nějak jsem ráno nezvládla systém zastávek a autobusů. Nikomu to ale nevadí, dostávám i svůj příděl ranní kávy.
Liberecké počasí se nezměnilo. Je zima jako v psírně a prší. V kanceláři je trochu kosa, ale držíme, nechceme se stěhovat vedle ke kamnům. Petr navíc slibuje, že zítra bude krásně. Moc mu to nevěříme, ale doufáme...
Na stole je galerie, ale přibyly také skleničky, pozvánky a další serepetičky k Festivalu vína. Baví mě to a navíc v reálu vidím, že když na to přijde, architekti dělají skutečně všechno. Je ale potřeba dodělat pár materiálů pro konzultaci s památkáři, Petr nám dýchá za krk, a tak rychle utíkáme od kafí a klikáme. Jen co je po konzultaci, klidná zen atmosféra je zpátky.
Atelierem - i v následujících dnech - neustále proudí lidi. Klienti, dodavatelé, kamarádi... Podezírám je, že až sem do Ruprechtic jezdí tak ochotně kvůli skvělému kafi. Taky se ho všichni dožadují už ve dveřích.
Večer jedeme do města vybírat koupelnu, barvu na podlahu, látku na taburetku a vymýšlíme knihovnický vozík. Co si člověk neudělá sám, to nemá. Pomáhám Ále s rozhodováním, Petr to nechal na nás, že je to prý holčičí práce.
Když mě vykládají v centru, navzájem si sdělujeme silné pochybnosti o tom, že tahle šedá deka na nebi se do zítra vybere...
Žádné komentáře:
Okomentovat